1.Kapitola - EB

20. února 2011 v 20:21 | Wiwa |  Emma Blacková-povídka
1. Kapitola - Zobí ulice

"Sabrino, znovu se potkáváme!" zasyčel Voldemort.
"Řekla bych, že tě ráda vidím tati, ale to bych lhala!" odsekla jízlivě Sabrina.
"Mlč ty huso hloupá! Mám pro tebe návrh, přidej se ke mě a bude ti odpuštěno!" sykl její otec.
"Raději zemřu!" vykřikla Sabrina.
"Tvé přání ti splním! Avada kedavra!" vykřikl a mrtvé Sabrinino tělo padlo k zemi.
"Nééé!" vykřikla blonďatá dívka a vymrštila se do sedu. Čelo měla zpocené a dech zrychlený. Dveře pokoje se rozletěly dokořán, stará ruka nahmatala vypínač a rozsvítila světlo.
"Dítě, co se ti stalo?" přiběhla paní Figová ke svojí svěřenkyni. Emma ji objala a nechala slzy smáčet její župan.
"Zase jsem ji viděla umírat babičko," zakňourala tiše a další příval slz způsobil, že se zajíkla. Paní Figová nebyla její babička. Ale matka ji zde nechala, protože tu byla v bezpečí a tak si osvojila starou ženu takto nazývat.
"Pojď zlatíčko, půjdeme do kuchyně a já ti uvařím čaj. Bude ti líp, uvidíš," navrhla babička a zvedala ji z postele. Emma se bez protestů zvedla a nechala se odvést po schodech dolů do kuchyně. Zhroutila se do křesla a tupě koukala do prázdna. Slzy jí přitom stékaly po tvářích a ona je naprosto mechanicky otírala kapesníčkem. Paní Figová jí za chvilku vtiskla do ruky hrneček horkého čaje do kterého potajmu přimíchala lektvar na klidný spánek. Emma hlasitě usrkla a podívala se na babičku.
"Pořád, nemůžu uvěřit, že je mrtvá," zamumlala co nejtišeji, jako by byl hřích vyslovit to nahlas.
"Já vím děvenko moje, já vím," pohladila ji babička po vlasech. Emma pomalu usrkávala čaj a víčka se jí chvěla čím dál, tím víc. Než čaj dopila, upadla do bezesného spánku. Paní Figová zachytila hrnek těsně před tím, než dopadl na zem a přikryla dívku dekou. Emma si ze spánku tiše povzdechla.
Když se ráno probudila, ještě bylo šero. Nepříjemně ji bolelo za krkem ze spánku v nepohodlném křesle. Vstala a potichu se vkradla do kuchyně, kde v lednici uloupila jablko, načmárala babičce vzkaz a zmizela z domu. Vydala se napříč Zobí ulicí. Jejím cílem bylo malé dětské hřišťátko, které bude v tuhle dobu úplně prázdné.
Otevřela si nízkou branku a zamířila k houpačkám. Na jednu si sedla a začala se rytmicky pohupovat sem a tam. Po chvilce ji to přestalo bavit a tak jen šourala nohama o zem. Přemýšlela. O svém životě, o tom, jak to bylo úžasné, když ještě měla maminku, o tom, jak je nešťastná a o tom nejhorším tajemstvím, jaké kdy kdo měl. Slunce mezitím vyšplhalo vysoko na oblohu a začalo ji příjemně hřát na bledých tvářích.
Vrátka branky zavrzala a Emma zpozorněla. Automaticky sáhla po své hůlce a rychle se otočila. Koukala se do očí brýlatému chlapci, který si se zájmem prohlížel její hůlku.
"No do řiti," zaklela a plácla se do čela. "To se fakt může stát jenom mě."
"Ty jsi čarodějka?" otázal se ten kluk a bylo vidět, jak přemýšlí.
"Jak ty můžeš vědět o kouzelnících?" zeptala se ho Emma podezřívavě.
"No, asi proto, že jsem jedním z nich," zasmál se a vytáhl z kapsy svoji hůlku. Emma na něj nevěřícně zírala. Chlapec pohodil hlavou a nevědomky odhalil svoji klikatou jizvu. Emmě spadla brada až někam ke kolenům.
"Ty jsi Harry Potter!" vyhrkla překvapeně. Chlapec se zasmál.
"Jo, už to tak bude. A ty jsi?"
"Jsem Emma Greenová," usmála se blondýnka a schovala svoji hůlku.
"Ty chodíš do Bradavic? Nikdy jsem si tě nevšiml," začal Harry. Emma zakroutila hlavou.
"Chodila jsem do Krásnohůlek, ale letos nastupuju do Bradavic," vysvětlila mu Emma.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tady našel někoho, s kým si můžu povídat," zasmál se Harry, Emma se však zasmušila.
"Myslím, že se mnou by ses neměl bavit," řekla tiše. Harry vykulil oči.
"Proč?" nechápal.
"Nejsem ten typ člověka, se kterým by jsi se kamarádil," řekla chladně a otočila se k odchodu. Harry zůstal stát na místě jako přimrazený a sledoval mizící záda blonďaté dívky.
Uplynulo pár dní a Emma se opět toulala po Kvikálkově. Dělala to čím dál častěji. Na hřiště se jí nechtělo, protože hrozilo, že opět potká Harryho Pottera. Nechtěla se s ním začít přátelit, když bylo jasné, že by ji zavrhl hned, jak by se dozvěděl, kdo ve skutečnosti je.
"Ahoj," ozvalo se za ní. Vylekaně se otočila, ruku nachystanou na hůlce v zadní kapse džínů. Když se podívala do zelených očí Harryho, opět se otočila a pokračovala v chůzi.
"Emmo, slyšíš?" nevzdával to Potter.
"Ne, jsem hluchá," odpověděla naštvaně Emma.
"No tak, můžeme se přece normálně bavit," namítl Harry. Emma se k němu otočila čelem.
"Nemůžeme se normálně bavit Harry, jsem pro tebe špatný člověk!" vyhrkla nakvašeně.
"Jo? A proč? Půjdeš snad do Zmijozelu?"
"Doufám, že ne. Ale je to daleko horší!" vřískla.
"No to jsem zvědavej! Povídej," pobídl ji Harry a v očích měl zuřivé jiskřičky. Emma byla tak rozzuřená, že rychleji mluvila, než myslela. No co, stejně to budou za chvíli vědět celé Bradavice.
"Chceš to vědět? Fajn. Moje matka byla dcerou Lorda Voldemorta, což znamená, že jsem jeho vnučka. To, že jsem jiná a že ho nenávidím, mi stejně neuvěříš, takže myslím, že naše debata skončila."
Emma se vydala opačným směrem, než stál Harry. Neviděla tak střídání emocí v jeho obličeji. Už skoro zacházela za roh, když uslyšela, jak na ni volá.
"Emmo! Emmo, počkej! Věřím ti!" hulákal a utíkal za ní. Emma se na něj vyjeveně koukala.
"Tys asi upadl ne? Jsem vnučka chlapa, co ti zabil rodiče!" vyhrkla a sjela ho pohledem, který jasně říkal, že se asi zbláznil. Pravdou však bylo, že ho na té dívce něco přitahovalo a věřil jí. Něco jako šestý smysl.
"Myslím, že jsi jiná," usmál se na ni a společně vyšli dál ulicí.
Od té doby spolu trávili skoro každý den. Harry byl rád, že konečně našel někoho, kdo mu zpříjemňoval chvíle mezi mudli a Emma zas, že ji Harry neodsoudil, kvůli její rodině.
Bylo šílené vedro a Harry s Emmou zamířili k velké olši nedaleko hřiště pro děti. Emma se svalila do trávy a tiše oddechovala. Vyrušil ji zvuk těžkých kroků. Vymrštila se do sedu a sledovala tři kluky, kteří se k nim blížili.
"To je můj bratranec Dudley," vysvětlil jí Harry a nahodil vše říkající škleb. Emma se líně postavila vedle svého kamaráda a čekala, až se ty tři tlustá prasátka dokolébají k nim.
"No páni, Pottere. Ty sis našel holku," řekl posměšně ten prostřední, Dudley.
"Nekecej, ty to slovo znáš?" zasmála se Emma a sjela ho pohledem od hlavy až k patě. Dudley se zamračil.
"Být tebou, nevyskakoval bych si," poradil Emmě a jeho dva bodyguardi se postavili do útočné pozice.
"Snad nám nechceš vyhrožovat?" zeptal se Harry a povytáhl obočí.
"No honem Pottere, běž si postěžovat mamince. Jejda, ona je vlastně mrtvá," smál se Dudley a z pusy mu při tom odlétaly sliny. Emma se na něj znechuceně podívala.
"Tohle jsi přehnal. Takt je zřejmě věc, která ti nic neříká ty jedno vyžrané stvoření. Být tebou, zaběhnu si pár koleček okolo hřiště a ty tvoje kámoše vezmi s sebou. Trocha pohybu vám neuškodí," řekla mu chladně a otočila se k odchodu.
"Kolik jí platíš za to, že tě chrání Pottere?" Dudley si nedal říct a znovu si rýpl.
"Tvoje matka už má nachystanou čistou plínu, tak raději běž. Ono by už za chvilku mohlo být pozdě," poradila mu Emma. Dudleyho přátelé se proti nim vrhli. Harry i Emma v mžiku vytáhli hůlky. Ti dva idioti se začali smát, Dudley se však náhle zděsil.
"Kluci, raději pojďte," zavelel své bandě.
"No páni, tak tohle je asi tvoje historicky první rozumná věta co?" zasmála se Emma a pohrávala si se svojí hůlkou.
Najednou se sluníčko schovalo za temné mraky. Přestože byl srpen, náhle se ochladilo. Zvedl se prudký vítr a rozevlál Emmě vlasy.
"To děláš ty?" křiknul Harry na Emmu aby ho slyšela.
"Ne! Musí v tom být něco kouzelného!" zahulákala na něj. Dudleyho kamarádi mezitím zdrhli.
"Tohle není legrace, okamžitě toho nechte!" zlobil se Dudley.
"To neděláme my," odpověděl mu Harry a chytil Emmu za ruku. "Támhle, schováme se do toho podchodu."
Všichni tři utíkali co jim nohy stačili. Dudley byl o několik metrů pozadu a Emma by už dávno upadla, kdyby ji Harry nedržel. Seběhli pár schodů do podchodu a Emma se opřela o zeď. Projela jí zimnice. Nebylo se čemu divit. Měla jen tričko na ramínka a krátkou sukni. Dudley se skácel k zemi a ztěžka oddechoval. Harry pozorně naslouchal a v ruce svíral hůlku.
"Tohle se mi nelíbí," zamumlal. Emma se vydala na druhou stranu podchodu. Pomalu a ostražitě se rozhlížela okolo sebe. Už byla skoro na konci, když v tom jí do cesty vletěl mozkomor. Tělo blondýnky se zhroutilo k zemi.

 

EB - Info

20. února 2011 v 20:19 | Wiwa |  Emma Blacková-povídka
Co napsat? Tuhle povídku momentálně předělávám a dopisuji...Snad bude lepší něž ta původní :)

Vaše Wiwuška

Info: Sírius Black se za svého studia v Bradavicích zamiloval do půvabné blondýnky Sabriny. Ona jeho city opětovala, avšak měla jedno velké a zlé tajemství. Byla totiž dcerou Lorda Voldemorta. Nikdy nebyla jako on. Studovala v Nebelvíru, přátelila se s mudli a příčilo se jí zabíjení. Když se Sírius dozvěděl pravdu, nejprve byl zděšený. Nakonec si ale uvědomil, že Sabrinu miluje a ví jaká doopravdy je. Narodila se jim dcera Emma přesně na Štědrý den. Život byl perfektní až do dne, kdy Voldemort zabil jejich přátele Jamese a Lily Potterovi. Síriuse zavřeli do Azkabanu a Sabrina s Emmou utekly do Francie. Tam Emma vyrůstala a začala chodit do kouzelnické školy. Sabrina jí nikdy neřekla, kdo je její otec.
Když bylo Emmě patnáct, Sabrina zjistila, že Voldemort ví, kde se i s dcerou ukrývá. Vrátily se zpět do Londýna a Emma zůstala u Sabrininy známé paní Figové. Sama se potom vydala za svým otcem v naději, že když dostane ji, nechá Emmu na pokoji. Zmýlila se...
Postavy: Emma Blacková, Harry Potter, Sírius Black, Weasleyovi, Hermiona Grangerová, Smrtijedi, Voldemort...
Žánr: romantika, komedie, temné...
Doba: 5. ročník a dál

1.Kapitola-EB&EC

20. února 2011 v 20:10 | Wiwa |  Já jsem Blacková, ty jsi Cullen-povídka
První kapča je tu...

Pršelo. Jak taky jinak, když bydlíme v oblasti s největším počtem srážek. Zachmuřeně jsem se dívala z okna našeho miniaturního domku na silnici. Ozval se dobře známý řev motoru. Bylo to jasné, přijela Bella.
Sundala jsem si mikinu a šla ven. Stejně by mi k ničemu nebyla a akorát by mi zmokla. Bella zrovna vylézala z auta.
"Ahoj Bells, jak je?" ptala jsem se jí a na přivítanou se s ní objala. Ano, je to moje dobrá kamarádka.
"Ahoj Emmo, jde to. Víš, že mě pořád trošku děsí to, že nenosíš dlouhý rukáv v takové zimě?" zeptala se a povytáhla obočí. Musela jsem se zasmát.
"Bello, mně vážně není zima, mohla bych takto jít ve sněhu a bylo by mi dobře," vysvětlovala jsem jí nejmíň po sté.
"Co ten tvůj upír, zase ti dělal problémy?" zeptala jsem se jí. Vrhla po mě naštvaným pohledem.
"Jste s Jakem úplně stejní. Edward mi nikdy nedělá problémy," odpověděla mi podrážděně.
"S Jakobem jsme stejní, protože jsme sourozenci a oba jsme vlkodlaci. Proto nám vadí, že chodíš s upírem. Nevím, jestli ti to někdo řekl, upíři a vlkodlaci jsou úhlavní nepřátelé," odpověděla jsem jí ironicky.
"Em, nechci se na toto téma dál bavit," utnula mě Bella rázně. Trošku mě zahryzalo svědomí.
"Promiň, Bells, nechci se hádat. Takže, Jake mi nařídil se o tebe postarat, než se vystřídáme na hlídce. Co chceš dělat?" zeptala jsem se jí a nasadila veselejší tón. Koukla se na oblohu a dešťové kapky jí padaly do obličeje. Trošku se otřásla.
"Ok, jdeme dovnitř," zasmála jsem se a vlekla ji do domu.
"Emmo, ty máš dneska hlídku?" zeptala se mě nešťastně.
"Jo, proč jsi prosím tě tak zachmuřená?"
"Měla by ses vyspat, promiň, ale vypadáš děsně a navíc, venku běhá Victoria a já nechci, aby se ti něco stalo." Vypadala vážně vyděšeně. Povzdechla jsem si.
"Bello, tohle už jsme probíraly. Trošku mě štve, že mi tak nedůvěřuješ," svraštěla jsem obočí.
"Jen nechci, aby se ti něco stalo," skoro zafňukala. Objala jsem ji.
"Nemusíš se bát, jsem silačka," zasmála jsem se. Vážně jsem nechápala, čeho se bojí. Nás bylo tolik a ta upírka jen jedna.
Nechtěla jsem se víc na tohle téma bavit. Bylo jasné, že Bellu nijak nepřekecám, aby se o mě nebála. Než nastal čas mojí hlídky, dívaly jsme se na televizi a povídaly si o holčičích věcech. Bella je vážně super kámoška a kdyby dala přednost bráchovi místo toho jejího upíra, bylo by to super. Jacob se vrátil právě včas, abych mohla utíkat na hlídku.
"Tak se měj krásně, Bells, a zase přijeď, mohli bychom jít třeba do kina?" navrhla jsem jí.
"Dobře Em, ještě ti zavolám a po hlídce se vyspi," poroučela mi.
"V klidu, Bello, vždyť mě znáš, hlavně se zase nedostaň do průšvihu," zasmála jsem se a vyběhla z domu.
Stále pršelo. Rychle jsem vběhla do lesa. Už jsem byla dost daleko na to, abych se mohla nepozorovaně přeměnit. Nedělalo mi to takový problém, když jsem si na přeměnu zvykla. Být vlkem je občas vážně bezva. Nemůžu popsat, jaký je to pocit, kdo to nepoznal na vlastní kůži, nepochopí.
Jakmile jsem byla přeměněná, rozběhla jsem se největší rychlostí k hranici.
No hurá, už jsem si myslel, že nepřijdeš. Smál se Seth.
A nechat si ujít zábavu? Nikdy!
Jako malí. Zabručela Leah. Jak já ji nesnáším.
Jsem od tebe mladší jen o rok, tak si toho laskavě nech. Ohradila jsem se.
Ticho. Hlas Alfy nás všechny umlčel. No to teda bude hlídka s Leah a Samem. Sice jsem ke smečce přišla jako poslední, ale i tak už se ve vlka měním dost dlouho. Hlídání nepotřebuju.
Same, ty dneska hlídáš s náma? Zeptala jsem se, i když mi to stejně bylo jasné.
Carlisle se s námi spojil. Jejich upírka měla vidění. Victoria se dnes objeví na hranici. Ještě se k nám přidají Embry a Paul. Vysvětloval nám všem Sam.
Jen, ať si Victoria zkusí tancovat na našem území. Zchechtal se Seth. Také jsem se pousmála.
Bella je s Jakem. Pojede domů kolem osmé, možná by bylo dobré, kdyby někdo hlídal hranici kolem silnice. Bude už tma, nikdo nás neuvidí. Navrhla jsem.
Dobře, Emmo, půjdete tam ty a Paul. Rozhodl Sam.
S Paulem? To ti nestačí, že ho musím denně rozdýchávat u nás doma? Zasténala jsem. Paul se otiskl do mé starší sestry Rachel.
Hned teď, Emmo! Zavelel.
O co jsem přišel? Ozval se Paul.
Nic moc se nestalo, jdeš se mnou hlídat silnici. Ušklíbla jsem se.
S ní? Same, tohle mi nemůžeš udělat. Stěžoval si Paul. Naše sympatie byly oboustranné.
Běžte! Tímto debatu Sam ukončil. Rozběhla jsem se na sever. Sklopila jsem uši, vítr mi do nich nepříjemně foukal. Byla jsem u silnice dřív než Paul. Zalezla jsem si do keře asi padesát metrů od vozovky. Paul byl na její druhé straně. Můj černý kožich mi umožňoval bezpečné maskování ve tmě. Neměla jsem stejnou barvu jako Sam. Můj kožíšek se na slunci leskl do modra. Opřela jsem si hlavu o tlapy. Teď byl vhodný čas na moje přemýšlení. To, že mě uslyší celá smečka, mi nevadilo. Už jsem si zvykla a navíc, členové smečky už ani moc nevnímali nedůležité myšlenky ostatních.
Jak to, že mám dvě sestry a ani jedna z nich není vlkodlak? Nikdy jsem nebyla v ničem výjimečná. Moje sestry byly skvělé ve všem, zato já jsem byla odmalička dřevo. A teď je ze mě vlk. Je to vážně fajn, ale proč zrovna já?
Svými úvahami jsem se zaměstnala na dost dlouho. Když jsem se ze svých myšlenek vrátila, bylo už půl deváté. To je divné, Jake s Bellou se ještě k hranici nedostali.
Same, asi se něco děje. Jacob tady ještě nebyl. Můj hlas zněl ustaraně.
Emmo, běž se podívat k vám domů. Zavolám Quila. Poručil mi Sam. Vyrazila jsem jako střela k nám domů. Přeměnila jsem se kousek za bráchovou garáží a utíkala už po dvou do domu.
"Jacobe? Bello?!" Na můj křik nikdo neodpovídal. Vletěla jsem do obýváku jako střela. Oba seděli na gauči, Jake ruku přehozenou přes Bellina ramena.
"To nemůžete odpovědět, když na vás volám? Víte vy vůbec, jaký jsem měla strach? A vy si tady klidně sedíte…" zarazila jsem se a sledovala jejich stupidní úsměvy. "Co se tady kruci děje?" Můj hlas byl podrážděný.
"No, řekněme, že jsem se otiskl, sestřičko," usmíval se Jacob jak vánoční stromeček.
"Cože? A do koho?" Asi mi někdo stojí na vedení.
"Do mě," pípla Bella. Vykulila jsem oči.
"To snad není pravda? Jak to, že až teď? A Bello, co tvůj upír? No to si snad ze mě děláte srandu, ne?" Můj hlas vyletěl o oktávu výš. Musela jsem si sednout.
"Já nevím, Emmo, proč se to stalo zrovna teď, ale stalo se to a ani jeden z nás s tím nebude bojovat," vysvětloval mi brácha.
"Em, dýchej," radila mi Bella a vyděšeně na mě koukala. "Já… Nevím, jak to bude dál s upíry a Edwardem. Jen teď už přesně vím, co chci a bez koho nemůžu žít. Edwarda mám ráda, ale Jacoba miluji," vysvětlovala mi.
"Tuším, že teď skončí příměří s upíry," zamumlala jsem a zvedla se z křesla.
"Kam jdeš?" ptala se Bella.
"Mám hlídku. A navíc, všichni se o vás bojí. Musím dát zprávu," řekla jsem a odešla ven. Už jsem tolik nespěchala. Měla jsem z toho všeho hlavu jako balon. Přeměnila jsem se a utíkala k hranici.
Same, mám novinu. Jacob se otiskl do Belly.
 


Prolog

20. února 2011 v 20:09 | Wiwa |  Já jsem Blacková, ty jsi Cullen-povídka
Něco jako malý úvod...

Jmenuji se Emma Blacková, je mi 17 let a jak jste asi poznali podle mého příjmení, jsem sestra Jacoba. V naší rodině se už po staletí dědí z generace na generaci určitý gen. Tento gen dokáže v nebezpečí přeměňovat svého majitele ve vlkodlaka. Ani teď tomu není jinak. Jenže nikdy se tento vlčí gen neobjevil u žen, vždy to byla taková mužská výsada. Ale stala se jistá anomálie. Ve smečce je nás jedenáct členů z toho dvě jsme holky. Blíží se nebezpečí, které nemine ani rezervaci ani Forks a je na nás to zastavit. Je naše smečka schopna spojit se s nepřáteli? A co když se moje srdce rozhodně udělat naprosto nenormální čin?  

EB&EC - info :)

20. února 2011 v 20:08 | Wiwa |  Já jsem Blacková, ty jsi Cullen-povídka
Je tu povídka, kterou jsem vymyslela před pár měsíci...Je na téma Twilight sága...nečekejte, že Edward skončí s Bellou, proto, kdo nemá rád tohle téma, raději to nečtěte...

Vaše Wiwa

Info: Emma je mladší sestrou Jacoba Blacka. Nikdo neví, jak je to možné, ale i z ní se stal vlkodlak. Její nejlepší kamarádka Bella se vrátila z Itálie a přivedla zpět i Cullenovi, což se vlkům nelíbí. Spojí je ovšem společný nepřítel - Victoria. Povídka plná zvratů, nástrah, pokusů o vtip právě začíná. Ale nezapomínejte, nic není, jak se zdá...
Postavy: Emma Blacková, Edward Cullen, Bella Swanová, Jacob Black, ostatní Cullenovic upíři a Vlkodlačí banda, Victoria...
Žánr: romantika, komedie
Děj: Po Novém měsíci

Upozornění: Moje hlavní postava se jmenuje stejně jako postava v mé povídce Emma Blacková. Nemají spolu nic společného, pouze shoda jmen (mám hold slabost pro Emmy XD)...

Návrat :)

19. února 2011 v 22:36 | Wiwa |  Oznamka :)
Ahoj všichny, tedy nejspíš nikdo (tento blog už asi nikdo nenavštěvuje)!

Dlouho jsem přemýšlela a napadlo mě, že bych mohla zkusit takový malý comeback...dopsat načnuté povídky a třeba i přidat něco nového...každopádně mě přepadla nuda a nechce se mě pustit a tak ji setřepu znovu obnoveným blogem...snad se bude líbit...

Jo a ještě předělám svoje povídky, které jsem psala před třemi lety protože je to fakt děs :)

Takže papa vaše Wiwuška :)



5. Vyvolení

13. dubna 2008 v 11:15 | Wiwa |  Ann Loony Potterová-povídka
A tady máte ještě jednu...
Od události se smrtijedy uplynulo asi pět dnů a Al až teď našla chvilku kdy by si mohla číst v knize o živlech. Když se konečně začetla, někdo ji vyrušil. Potichu zaklela.
"Co se děje?" zeptala se otráveně Siriuse.
"Neměli by chom to říct Jamesovi?" zeptal se snad už po sté.
"Ne, Brumbál říkal, že je to tajné!" odpověděla.
"Ale vždyť je to tvůj bratr! Měla by jsi mu o tom říct." Namítl Sírius.
"Hele, ráda bych to řekla i Jamesovi i Lily, ale sme slib Brumbálovi a to teda promiň, ale ten já neporuším! A myslím, že oni zvládnou žít bez informace, že obývají hrad s budoucími smrtijedy!" řekla Al a chtěla ještě něco dodat, ale někdo ji přerušil.
"Cože? Budoucí smrtijedi? A na hradě?" ozval se James.
Al sjela Blacka pohledem.
"Jak jsi to mohl udělat?" zeptala se ho a nevěřila svým očím.
"Co řešíš?" dělal Sírius nechápavého.
"Nedělej že nevíš! Myslíš, že uvěřím tomu, že se tu James objevil jen tak, čirou náhodou? Promiň, ale tak blbá nejsem!" řekla Al rozčíleně a podívala se mu dlouze do očí.
Ale on to nevydržel, nemohl se na ni dívat a uhl pohledem. Al tím jen dokázal, že se nemýlila. Naštvaně vyšla z nehelvítské místnosti. Byla na něj tak moc naštvaná. Měli, ačkoliv proti své vůli, tajemství a Sírius ho ani nebyl schopen udržet utajené. A navíc dali Brumbálovi slib, ten večer se oba zapřísáhli, že se to nikdo nedozví. Zastavila se a opřela se o zeď, protože ji začala ukrutně bolet hlava. Pomalu se sesunula podél zdi a držela si hlavu silou, jako by snad doufala, že čím víc vynaloží síly, tím míň ji bude hlava bolet. Před očima měla zlověstnou zelenou záři, takovou co ji dokáže vyvolat jen jedna kletba. Kletba smrti. A najednou byla ta bolest pryč. Její vnitřní hlásek jí nařizoval ať si pospíší do komnaty nejvyšší potřeby. Rychle se zvadla ze země a utíkala do sedmého patra. Ani nemusela obcházet třikrát kolem stěny, aby se objevily dveře. Prudce ty dveře otevřela a vpadla dovnitř. Naskytl se jí pohled o jakém si myslela, že nikdy neuvidí. Uprostřed byly čtyři křesla a tři z nich už byly obsazené. Seděl tam její bratr, Lily a Black.
"Co tady děláte v téhle sestavě?" zeptala se a usmívala se.
"TICHO!" ozval se zvučný a přísný hlas.
"A sedni si!"
Al neváhala a sedla si tak rychle, že křeslo trochu nadskočilo.
Najednou křesla začala točit v ohromném víru. Al se co nejvíc to šlo, zapasovala do měkkého polstrování křesla a křečovitě sevřela opěradla. Kolem nich se míhaly rozmazané obrázky a silný vítr je nepříjemně šlehal do tváří.
"Co to sakra je?" slyšela Sírius, který musel řvát, aby ho všichni slyšeli.
"Nevím, ale zdá se, že to ustává!" ozvala se Lily.
A opravdu. Křesílka i s cestujícími pozvolna zpomalovala až se s menším žuchnutím zastavila úplně. Al se pokusila vstát,ale zatočila se jí hlava a tak si zase raději sedla. Rozhlédla se kolem a zjistila,že už rozhodně nejsou v komnatě. Byli v jakési prostorné jeskyni, v které jediným zdrojem světla byl modrý oheň. Konečně se Al podařilo vstát a jak zjistila, povedlo se to i jejím spolucestujícím. V tu chvíli se ze tmy vynořila zahalená postava. Lily vystrašeně vypískla a chytila se Jamese jako klíště.
"Kdo jste?" zeptala se Al odměřeným tónem.
"Jsem janovidka, věštím budoucnost." Řekla neznámá.
"A co po nás chcete?" vypálil James.
"Říci vám věštbu! Tento rok je to tisíc let…" začala ale Al jí skočila do řeči.
"Je to tisíc let co byli vybráni krotitelé živlů!" došlo jí. Přesně o tom si dnes četla v té knize.
"Ano Ann Loony, máš naprostou pravdu. Byli jimi zakladatelé Bradavic. Krotitelé mají pomocí své síly ničit zlo, bohužel, zlo se tehdy vmísilo mezi ně v podobě Salazara Zmijozela. Nyní se zlo opět dere k moci v podobě Voldemorta!" jasnovidka zavřela oči a když je znovu otevřela, byly kalné a zastřené. Začala odříkávat věta, které měli Jamesovi, Siriusovi, Lily a Al změnit život.
Dědicové čtyř kouzelných, co stvořili Bradavičkou školu,
jen oni mohou zastavit, šířící se zlo a sílu.
Tito čtyři zvolení ovládnou moci živlů,
musejí ale do ostatních, vložit svou naději, lásku a víru.
Čtyři mocní mágové před tisíci lety zvládli,
nezkrotné živly ovládnout, leč nebyl to úkol snadný.
Godrik ten Oheň ovládl, Rowena zase Zem,
a Helga byla Vduchu král, Salazar Vodu ve vínku měl.
A nyní milí dědici, musíte spoutat živly,
aby ste lidem pomohli a zbavili zlo síly.
Al Potterová živel Zemi, ovládat bude smět,
a její bratr Potter James s Ohněm bude umět zacházet.
Vodu pak spoutá Sírius Black,
a není vůbec divu, že Evansová Lily, kralovat bude vzduchu.

4. Trest

13. dubna 2008 v 11:14 | Wiwa |  Ann Loony Potterová-povídka
A konečně je tu i pokráčko k Al...
Al se zatvářila vyděšeně.
"Cože? To jako mluvili o Voldemortovi?" nevěřila Al.
"Pokud nejsi hluchá, slyšela jsi, že mluvili o Pánovi Temna. Koho tím asi mysleli?" zeptal se Sírius ironicky, ale hned ho to zamrzelo.
"Hele Blacku, tohle je vážné, tak přestaň machrovat (aspoň jednou v životě) a hni se! Jdeme za ředitelem." Zavelela Al. Její zděšení bylo to tam.
"Myslel jsem, že budeš mít strach!" usmál se Sírius.
"Leda z tebe!" Al se taky usmála. Chvíli šli mlčky, ale potom se Al ozvala.
"Blacku?"
"Ano?"
"Mohl by jsi tu ruku dát z mého pasu?"
"A proč?"
"Proto!" usmála se, obratně se mu vysmekla a nohou zasadila ránu do onoho citlivého místa. "Auuu!" zaúpěl chudáček Black a hopsal snožmo kolem Al.
"A teď můžeme bez problémů pokračovat v cestě." Řekla jakoby nic. Šli celkem rychle a tak byli za chvíli u chrliče.
"Do prčic!" zaklela Al. "Neznáme heslo.!"
Sírius se jen uculoval jak měsíček na hnoji a sledoval rozladěnou Al.
"Potterová, nešla by jsi na rande?" zeptal se.
"Nějak rychle ti otrnulo!" poznamenala Al nevrle. "A pokud jde o to rande, tak ne! Opravdu nechápu, jak v této chvíli můžeš myslet na rande! Jsme v háji, protože se nedostaneme za Brumbálem!"
"A kdo říká že ho neznáme?" zeptal se s úsměvem Sírius. Al se na něj neurčitě podívala.
"Ty ho znáš?" zeptala se.
Sírius přikývnul.
"A to jsi nemohl něco říct?" rozlobila se Al a uhodila ho loktem do žeber.
"Ne nemohl, děsně ti to sekne, když se zlobíš!" usmál se Sírius.
"Blacku, ty jsi neuvěřitelný prase!" zakroutila hlavou Al.
"Banánky v čokoládě!" zamumlal Sírius.
"Co to zase meleš?" koukala na něj Al jako na blázna.
"Pro tvou informaci, to je heslo!" obeznámil ji Black. Al se otočila a místo studeného kamenného chrliče tu byly točité schody k Brumbálově pracovně.
"Až po tobě." Řekl Sírius a pustil Al přes sebe. Al se vůbec nelíbil pohled Siriuse, který na sobě cítila, ale už byli u dveří a tak se raději do další hádky nepouštěla. Zaklepala a okamžitě se ozvalo přátelské "Dále!".
Al nejistě zatáhla za kliku a oba vešli.
"Dobrý večer pane profesore!" pozdravili dvojhlasně.
"Slečno Potterová, pane Blacku, co vás přivádí?" zeptal se Brumbál. Byl trošku překvapený, že vidí zrovna tyhle dva studenty spolu.
"Pane profesore, moc se omlouváme že vás rušíme, ale měli jsme školní trest v Zapovězeném lese a…" začala Al, ale do řeči jí skočil Sírius.
"…a když jsme se vraceli, slyšeli jsme rozhovor několika studentů z Bradavic, že plánují že se na konci roku přidají k Pánovi Temna." vysvětlil.
Brumbál se na ně dlouze podíval přes své půlměsícové brýle. Radost v jeho očích vystřídal jakýsi smutek. Poté se zatvářil nadmíru vážně.
"To,co jste slyšeli je velice vážné a také důležité! Říkali ještě něco?" zeptal se ředitel.
"No, říkali, že se ještě určitě sejdou!" vzpomněla si Al.
"Dobře tedy, musím vás bohužel požádat, aby jste mi přísahali, že o tom nikomu neřeknete!" řekl Brumbál a varovně se podíval na Siriuse, který chtěl něco namítnout.
"Ano pane." Souhlasili oba i když Sírius značně neochotně.
"Pokud už mi nic nechcete, můžete jít!" usmál se profesor.
"Dobrou noc pane!" popřála Al a Sírius něco zahuhlal Brumbálovým směrem.
Al rychle seběhla po schodech dolů a Sírius se hnal tryskem za ní. Celou cestu do společensky šli potichu, po chodbách se jen rozléhalo klapání jejich bot. Al si začínala uvědomovat vážnost celé situace a Sírius o něčem usilovně přemýšlel. Ani ne za pět minut byli v místnosti Nebelvíru.
Al se bezmyšlenkovitě podívala na Siriuse a řekla "Dobrou noc Síriusi!" a vyběhla po schodech nahoru. Sírius však ještě chvíli stál na místě. Poprvé mu Al řekla jménem.

Kam dál