Listopad 2007

Řetězák, jak já je miluju!!!

20. listopadu 2007 v 14:35 | Wiwa |  Řetězáky
Tak jsem našla čas a převzala řetězák od pasu-Hanky!!! Teda, nesnáším to, ale někdo to udělat musí!!!
1. Ahoj, s kým mám tu čest?- S individuem co si říká Wiwa!!!!
2. Máš sourozence?- Bratra Jeana, je to syn taťky a mluví jen francouzsky, takže na pokec s ním bych musela přidat ve frájině a to mě neba!!!
3. A máš vlastní pokoj?- Jo, mám, když žije brácha v jiný zemi, mám hold víc místa:-)
4. No, no není to škoda?- Že nemám pokoj s bráchou? Ani ne!
5. =D xD... to ma být co?- Ouvej, můj mozek, i když se namáhá, to nestačil pobrat a tudíž to nepochopil.
6. Já se netlemím ... co to znamená?- Ty se tlemíš? Že jsem to neviděla! A znamená to že jsem momentálně zaostálá! (to bylo pro ty méně chápavé jedince!)
7. A máš ráda EMO?- Abych přiznala barvu, moc to nemusím!
8. To čumim.- Jo? To je novinka! Já myslela že nevidíš...
9. A co gothic?- Jak co, něco jo a něco ne!
10. A jestlipak si kupuješ Bravo?- Dávám přednost Dívce!
11. Jo. To jsem si mohla myslet!- Takže slečna je jasnovidka?
12. Tak z toho se nevykecáš...- Já? Já se vykecám ze všeho!
13. Chceš ještě hodněotázek?- Jasně! Třeba tě to na sté otázce přestane bavit a skončíš to!
14. To máš blbý, ještě jich bude hodně.- Proč si vždy dělám předčasné naděje?
15. A teď se podíváme, co víš o svém narození, jo?- Oh, tak to bude něco!
16. A jestli ne, tak to máš blbý...- Ach...Já tak miluju řetězáky...
17. Tak kde jsi se narodila?- Ve Francii a pak se máma rozhodla že s mím tátou kromě mě nechce už nic mít...
18. Nevíííí, no lidi, dívejte se na to, ona to neví...- Já? Já vím vše! Jsem Einstein v sukni!
19. Dobře, jaký jsi měla při narození pocit?- Že všechny miluju! Ne, vlastně takový pocit jsem nikdy neměla a nikdy mít nebudu!
20. Ha! Zas neví.- Vím ale už ti to nebudu vysvětlovat!
21. Mám s narozením skončit?- No, teoreticky bys mohla...
22. Oky, tak já teda končím...- Bezva, už mě bolí hlava z přemýšlení o mém narození!!!
23. Ale jen s narozením!!- N jasně, ani jsem nečekala že bys to ukončila celý!
24. Máš doma nějáký zvíře?- Jo kočičku Edinu a činčilo Frýdu!!!
25. No, tak teda jo.- Co jo? Můj mozek opět nechápe!
26. A víš co, já končím.- A já si dělala naděje, že to do té sté otázky dotáhneš...
27. Ale jo.- Opravdu? To je taková škoda!!!
28. Ale ještě napiš pět blogů, co si tohle musí udělat- Oki ale oni mě zabijou!!!
Holky faktys sorry...

A jako Allysino světlo v temnotách

8. listopadu 2007 v 14:36 Zázrak čekej v každé době-povídka
Tak a je tu historicky první kapitola k ZČvKD!!! No nevím jaké to bude tak piště pls komenty!!!
Vaše Wiwa
A jako Allysino světlo v temnotách
Z deníku Daniely Wilsonové 25.3.1976
Milý Deníčku!
Píši ti proto, že je to právě pět let, co moji rodiče odešli do nebe. Je mi smutno. Zjistila jsem, že jsem na ně naštvaná! Jak mě tu mohli nechat samotnou? Jak si mohli bez rozloučení odejít? Nikdy nezapomenu na ten den kdy pro mě do školy přišla policie a odvezla mě sem, do domu, kde žijí děti bez rodíčů. Je to tu jako dětské vězení! Ale brzo mi bude šestnáct let a já už budu muset vydržet pouhý rok v tomto pekle a odejdu pryč...
Daniela se slzami v očích zavřela deník. Bylo léto, přesněji 25.8.1976. Ozvelo se zaklepání na dveře pokoje, ve kterém bydlelo pět dívek mezi kterými byla samozřejmě i Daniela.
"Ahoj Dan! Tak co ty naše oslavenkyně?" vtrhla do pokoje černovlasá o rok mladší dívka překypující energií. "No tak, trochu slavnostní nálady! Šestnáct ti není každý den!" dodala, když viděla obličej své zrzavé kamarádky.
"Jasně Allys, já jsem ráda!" řekla Dan otráveně a zachytila podrážděný obličej černovlásky, která zrovna sedala na postel. "Jen to tu musím ještě rok vydržet! A asi to nepřežiju!" dodala naštvaně.
"Ale jo, vydržíš! Vždyť tu máš mě!" usmála se černovlasá Allys. Dan si sedla vedle ní a začala se smát. "A to je nějaká výhra?" zeptala se. Allys se na ni uraženě koukla a řekla "Samozřejmě že je to výhra! Jo a tady máš dárek, i když mě furt pěkně štveš, tak ti ho dám!" řekla a podala zrzce malý spoře zabalený balíček.
Obracela tu malou věc v ruce a prohlížela ji ze všech stran. Nakonec se odhodlala a velmi pomalu začala tu malou věcičku rozbalovat. Pod balícím papírem, který vyrobyla Allys sama byla malá sametová krabička v jaké ve filmech bývá nějaký šperk. Roztřesenýma rukama ji otevřela a zalapala po dechu. Na jemném stříbrném řetízku se houpal stříbrný motýlek. Křidélka měl zdobená světle modrými kamínky.
"Kde jsi to prosím tě vzala? Vždyť to muselo být hrozně drahý!" řekla nevěřícně Danča.
Allys se na ni usmála. "Dostala jsem ji od své mámy, je to jediné co mi po ní zbylo." vysvětlila a zachytila Danin pohled.
"Allys to nemohu přijmout!" zakroutila Daniel hlavou.
"Ale ano! Ten motýl je kouzelný, vždy když mi bylo smutno, on mi dodal sílu jít dál! Je světlo v temnotách stejně jako ty! Bude se k tobě moc hodit! Byl pro mě moc důležitý stejně jako ty a proto ti ho chci dát, ty ho budeš opatrovat jako oko v hlavě, tím jsem si jistá!" řekla Allys a usmála se na svoji kamarádku. Dan to strašně potěšilo.
"Děkuju!" šeptla a vrhla se Allys kolem krku. Po chvíli co si povídaly zapla Allys Dan na krk motýlka a ten nepatrně zazářil. Všimla si toho jen Allys.
"WILSONOVÁ! OKAMŽITĚ DOLŮ!" rozezněl se po domě hlas "milé" madame O´Donellové. Byla to taková malá a tlustá dáma. Nosila tirkysové šaty a přes ně většinou růžový háčkovaný svetr. Vypadala jako bonbon. Od první chvíle Danielu nenáviděla a dělala jí ze života peklo. Daniel se ovšem postupně naučila jak ji nenechat aby se do ní navážela, takže O´Donellka byla vždy po jejich sporu v poli poražených.
"Krucinál! Ta kráva mi snad nedá pokoj!" zalamentovala Dan a podívala se na Allys. "Za chvíli se vrátím! Jen asi potřebuje, aby ji zas někdo poslal do míst, která důvěrně zná jen ona!" řekla Dan a společně s Allys se rozesmála.
Vyšla z pokoje a vydala se ke starým dřevěným schodům. Schody byly potaženy starým plesnivým kobercem jehož barva byla dříve asi červená, nyní ovšem barva s trochou fantazie připomínala zapranou růžovou s šedými fleky. Koberec nebyl na schodech dostatečně upevněn, takže každou chvíli někdo zakopl.
"No tak Wilsonová! Dělej!" zařvala na zrzku z dola O´Donellka.
"Copak lítám?" zaptala se podrážděně Dan. byla na druhém konci od hora, když ji zezadu někdo žduchnul dolů. Její bezvládné tělo se skutálelo z dobrých dvaceti schodů a Daniel samozřejmě nezapoměla po každé hlavou nebo jinou částí těla vrazit střídavě do zdi a zábradlí. Zůstala pod schody ležet beze známky života.
"Můj úkol je u konce, takhle to mělo být!" šeptla černovlasá dívka na hoře na schodech a dívajíce se na svoji ležící a skrvavenou kamarádku se rozplynula jako dým.

12. Kapitola-Potomek dvou mocných rodů

4. listopadu 2007 v 11:45
Jejda lidiškové!!!
Jsem tu po strašně dlouhé době!!! Snad jsem vás tím neodradila od čtení!!! Původně jsem měla v plánu vám sem hodit ještě jednu kapču ale už to asi nestihnu!!! Nic méně krásné čtení!!!
P.S. Prosím, kdo povídku čtete zanechte aspoň kratinký komentík!!! Chci vědět jak na tom jsem!!!
Vaše Wiwa
Zbytek cesty se velmi dobře bavili.
Konečně dorazili do Bradavic.
Vystoupili jako každý rok na nádraží v Prasinkách.
"První ročníky!" svolával prvňáky pisklavý hlas jakési ženy.
"Červotočková? Co tady dělá?" zeptala se Emma.
"Ty znáš Červotočkovou?" divil se Ron.
"Jo, suplovala v Krásnohůlkách péči o kouzelné tvory!" vysvětlila jim.
"Ale kde je Hagrid?" zeptal se Harry sklesle.
"Kdo je Hagrid?" nechápala Emma.
"Poloobr!" vysvětlil Ron.
"Aha, už je mi to jasné!" řekla Emma ironicky.
"Hagrid je náš učitel péče o kouzelné tvory. Vždycky vozí prvňáčky přes jezero ale dnes tu není!" vysvětlila Hermiona.
Emma kývla, že rozumí.
Mířili ke kočárům které táhli jakési potvory.
"Co to je za zvířata?" zeptala se Emma.
"Zvířata? Tyhle vozy nic netáhne, jedou sami!" řekl Ron a podíval se na Emmu stilem "Z toho se vyspíš děvče!" .
"Ale já je taky vidím!" zapojil se Harry.
"Ale Harry, jak můžete vidět něco co není?" zeptala se Hermiona a oba si je prohlížela.
"Protože testráli vidí jen ten, kdo viděl někoho umírat!" ozvalo se za nimi.
Byla to Lenka Láskorádová.
"Ty je taky vidíš Lenko?" zeptala se Emma.
"Ano, viděla jsem umřít maminku!" vysvětlila Lenka.
"Promiň" šeptla Emma a zamrzelo ji, že se na to ptala.
"To nic!" řekla Lenka s nepřítomím výrazem a nastoupila do kočáru za Ginny.
Naše čtveřice si počkala na další prázdný.
Cestu strávili tím, že se Ron s Hermionou hádali a Harry s Emmou je pobaveně pozorovali.
"Harry, hraješ famfrpál?" vypálila najednou Emma.
"Žertuješ? Já famfrpál miluju! Hraju na postu chytače!" rozzářil se Harry.
"A je u vás v družstvu místo?" zeptala se zájmem Emma.
"No tak počkej, vždyť ještě nevíš, jestli skončíš v Nebelvíru!" podotkl Harry.
Emmě úsměv povadl.
"Hm, máš pravdu!" řekla sklesle.
Harry ji chytil kolem ramen.
Emma měla zvláštní pocit a znervozněla.
"Neboj! Jsi předurčena pro Nebelvír!" řekl a usmál se.
"Hm..." broukla Em.
Konečně kočár zastavil.
"Emmo, připrav se, že poprvé uvidíš Bradavice!" řekla Hermiona s úsměvem a nechala Emmu vystoupit první.
Emma zůstala ohromeně stát.
Takovou krásu ještě neviděla.
"Tak co tomu říkáš?" zeptal se Ron, který stál vedle ní.
"Je to úžasné!" vydechla Emma a bez toho aby spustila oči z hradu se vydala s davem dovnitř.
U dveří stála jakási přísně vyhlížející čarodějka.
"Slečno Blacková, pojďte prosím za mnou!" vyzvala Emmu.
Harry, Ron a Hermiona se na ni povzbudivě usmáli.
"Jsem profesorka McGonagalová. Vy budete zařazená s prvními ročníky!" vysvětlila Emmě.
"Ano paní profesorko!" řekla nejistě Emma a přidala se k malým prvňáčkům.
Po několika minutách vešli do Velké síně.
Byla ozdobena snad tisícem svící které se pohupovaly ve vzduchu.
Zástup nových studentů prošel mezi stoly Nebelvíru a Mrzimoru a zastavil se před profesorským stolem.
Brumbál vstal a zjednal si pořádek.
"Milí studenti, letos začneme zařazením slečny, která k nám přicestovala z Francie!" řekl a posadil se.
Síní to zašumělo.
"Emma Blacková!" řekla profesorka a blonďatá patnáctiletá dívka usedla na trojnohou židličku s Moudrým kloboukem na hlavě.
"Á tak na tebe jsem čekal. Jsi potomek dvou vznešených a čistokrevných rodů. Ne, to nebude ani Mrzimor ani Havraspár. Jsi sice statečná, ale tvoje rodina po staletí mířila do Zmijozelu!" šeptal Moudrý klobouk.
"Ne! Do Zmijozelu ne! Nechci být jako moje rodina! Chci být jako otec!" odmlouvala Emma rozhodně.
"No dobře, takře půjdeš v otcových stopách!" odmlčel se.
"NEBELVÍR!!!" zakřičel na celou síň.

Soutěž o nejlepší povídkářku!

2. listopadu 2007 v 22:33 | Wiwa |  Bleskovky a soutěže
Ahojdá!!!
Tak tu mám soutěž!!! Týká se povídek a jejich autorek!!! Jestli se chcete zůčastnit soutěže, nechte komentík s adresou vašeho blogu a kontaktem na vás!!!
Těším se na všechny zůčastněné!!!
Vaše Wiwa