1.Kapitola - EB

20. února 2011 v 20:21 | Wiwa |  Emma Blacková-povídka
1. Kapitola - Zobí ulice

"Sabrino, znovu se potkáváme!" zasyčel Voldemort.
"Řekla bych, že tě ráda vidím tati, ale to bych lhala!" odsekla jízlivě Sabrina.
"Mlč ty huso hloupá! Mám pro tebe návrh, přidej se ke mě a bude ti odpuštěno!" sykl její otec.
"Raději zemřu!" vykřikla Sabrina.
"Tvé přání ti splním! Avada kedavra!" vykřikl a mrtvé Sabrinino tělo padlo k zemi.
"Nééé!" vykřikla blonďatá dívka a vymrštila se do sedu. Čelo měla zpocené a dech zrychlený. Dveře pokoje se rozletěly dokořán, stará ruka nahmatala vypínač a rozsvítila světlo.
"Dítě, co se ti stalo?" přiběhla paní Figová ke svojí svěřenkyni. Emma ji objala a nechala slzy smáčet její župan.
"Zase jsem ji viděla umírat babičko," zakňourala tiše a další příval slz způsobil, že se zajíkla. Paní Figová nebyla její babička. Ale matka ji zde nechala, protože tu byla v bezpečí a tak si osvojila starou ženu takto nazývat.
"Pojď zlatíčko, půjdeme do kuchyně a já ti uvařím čaj. Bude ti líp, uvidíš," navrhla babička a zvedala ji z postele. Emma se bez protestů zvedla a nechala se odvést po schodech dolů do kuchyně. Zhroutila se do křesla a tupě koukala do prázdna. Slzy jí přitom stékaly po tvářích a ona je naprosto mechanicky otírala kapesníčkem. Paní Figová jí za chvilku vtiskla do ruky hrneček horkého čaje do kterého potajmu přimíchala lektvar na klidný spánek. Emma hlasitě usrkla a podívala se na babičku.
"Pořád, nemůžu uvěřit, že je mrtvá," zamumlala co nejtišeji, jako by byl hřích vyslovit to nahlas.
"Já vím děvenko moje, já vím," pohladila ji babička po vlasech. Emma pomalu usrkávala čaj a víčka se jí chvěla čím dál, tím víc. Než čaj dopila, upadla do bezesného spánku. Paní Figová zachytila hrnek těsně před tím, než dopadl na zem a přikryla dívku dekou. Emma si ze spánku tiše povzdechla.
Když se ráno probudila, ještě bylo šero. Nepříjemně ji bolelo za krkem ze spánku v nepohodlném křesle. Vstala a potichu se vkradla do kuchyně, kde v lednici uloupila jablko, načmárala babičce vzkaz a zmizela z domu. Vydala se napříč Zobí ulicí. Jejím cílem bylo malé dětské hřišťátko, které bude v tuhle dobu úplně prázdné.
Otevřela si nízkou branku a zamířila k houpačkám. Na jednu si sedla a začala se rytmicky pohupovat sem a tam. Po chvilce ji to přestalo bavit a tak jen šourala nohama o zem. Přemýšlela. O svém životě, o tom, jak to bylo úžasné, když ještě měla maminku, o tom, jak je nešťastná a o tom nejhorším tajemstvím, jaké kdy kdo měl. Slunce mezitím vyšplhalo vysoko na oblohu a začalo ji příjemně hřát na bledých tvářích.
Vrátka branky zavrzala a Emma zpozorněla. Automaticky sáhla po své hůlce a rychle se otočila. Koukala se do očí brýlatému chlapci, který si se zájmem prohlížel její hůlku.
"No do řiti," zaklela a plácla se do čela. "To se fakt může stát jenom mě."
"Ty jsi čarodějka?" otázal se ten kluk a bylo vidět, jak přemýšlí.
"Jak ty můžeš vědět o kouzelnících?" zeptala se ho Emma podezřívavě.
"No, asi proto, že jsem jedním z nich," zasmál se a vytáhl z kapsy svoji hůlku. Emma na něj nevěřícně zírala. Chlapec pohodil hlavou a nevědomky odhalil svoji klikatou jizvu. Emmě spadla brada až někam ke kolenům.
"Ty jsi Harry Potter!" vyhrkla překvapeně. Chlapec se zasmál.
"Jo, už to tak bude. A ty jsi?"
"Jsem Emma Greenová," usmála se blondýnka a schovala svoji hůlku.
"Ty chodíš do Bradavic? Nikdy jsem si tě nevšiml," začal Harry. Emma zakroutila hlavou.
"Chodila jsem do Krásnohůlek, ale letos nastupuju do Bradavic," vysvětlila mu Emma.
"Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tady našel někoho, s kým si můžu povídat," zasmál se Harry, Emma se však zasmušila.
"Myslím, že se mnou by ses neměl bavit," řekla tiše. Harry vykulil oči.
"Proč?" nechápal.
"Nejsem ten typ člověka, se kterým by jsi se kamarádil," řekla chladně a otočila se k odchodu. Harry zůstal stát na místě jako přimrazený a sledoval mizící záda blonďaté dívky.
Uplynulo pár dní a Emma se opět toulala po Kvikálkově. Dělala to čím dál častěji. Na hřiště se jí nechtělo, protože hrozilo, že opět potká Harryho Pottera. Nechtěla se s ním začít přátelit, když bylo jasné, že by ji zavrhl hned, jak by se dozvěděl, kdo ve skutečnosti je.
"Ahoj," ozvalo se za ní. Vylekaně se otočila, ruku nachystanou na hůlce v zadní kapse džínů. Když se podívala do zelených očí Harryho, opět se otočila a pokračovala v chůzi.
"Emmo, slyšíš?" nevzdával to Potter.
"Ne, jsem hluchá," odpověděla naštvaně Emma.
"No tak, můžeme se přece normálně bavit," namítl Harry. Emma se k němu otočila čelem.
"Nemůžeme se normálně bavit Harry, jsem pro tebe špatný člověk!" vyhrkla nakvašeně.
"Jo? A proč? Půjdeš snad do Zmijozelu?"
"Doufám, že ne. Ale je to daleko horší!" vřískla.
"No to jsem zvědavej! Povídej," pobídl ji Harry a v očích měl zuřivé jiskřičky. Emma byla tak rozzuřená, že rychleji mluvila, než myslela. No co, stejně to budou za chvíli vědět celé Bradavice.
"Chceš to vědět? Fajn. Moje matka byla dcerou Lorda Voldemorta, což znamená, že jsem jeho vnučka. To, že jsem jiná a že ho nenávidím, mi stejně neuvěříš, takže myslím, že naše debata skončila."
Emma se vydala opačným směrem, než stál Harry. Neviděla tak střídání emocí v jeho obličeji. Už skoro zacházela za roh, když uslyšela, jak na ni volá.
"Emmo! Emmo, počkej! Věřím ti!" hulákal a utíkal za ní. Emma se na něj vyjeveně koukala.
"Tys asi upadl ne? Jsem vnučka chlapa, co ti zabil rodiče!" vyhrkla a sjela ho pohledem, který jasně říkal, že se asi zbláznil. Pravdou však bylo, že ho na té dívce něco přitahovalo a věřil jí. Něco jako šestý smysl.
"Myslím, že jsi jiná," usmál se na ni a společně vyšli dál ulicí.
Od té doby spolu trávili skoro každý den. Harry byl rád, že konečně našel někoho, kdo mu zpříjemňoval chvíle mezi mudli a Emma zas, že ji Harry neodsoudil, kvůli její rodině.
Bylo šílené vedro a Harry s Emmou zamířili k velké olši nedaleko hřiště pro děti. Emma se svalila do trávy a tiše oddechovala. Vyrušil ji zvuk těžkých kroků. Vymrštila se do sedu a sledovala tři kluky, kteří se k nim blížili.
"To je můj bratranec Dudley," vysvětlil jí Harry a nahodil vše říkající škleb. Emma se líně postavila vedle svého kamaráda a čekala, až se ty tři tlustá prasátka dokolébají k nim.
"No páni, Pottere. Ty sis našel holku," řekl posměšně ten prostřední, Dudley.
"Nekecej, ty to slovo znáš?" zasmála se Emma a sjela ho pohledem od hlavy až k patě. Dudley se zamračil.
"Být tebou, nevyskakoval bych si," poradil Emmě a jeho dva bodyguardi se postavili do útočné pozice.
"Snad nám nechceš vyhrožovat?" zeptal se Harry a povytáhl obočí.
"No honem Pottere, běž si postěžovat mamince. Jejda, ona je vlastně mrtvá," smál se Dudley a z pusy mu při tom odlétaly sliny. Emma se na něj znechuceně podívala.
"Tohle jsi přehnal. Takt je zřejmě věc, která ti nic neříká ty jedno vyžrané stvoření. Být tebou, zaběhnu si pár koleček okolo hřiště a ty tvoje kámoše vezmi s sebou. Trocha pohybu vám neuškodí," řekla mu chladně a otočila se k odchodu.
"Kolik jí platíš za to, že tě chrání Pottere?" Dudley si nedal říct a znovu si rýpl.
"Tvoje matka už má nachystanou čistou plínu, tak raději běž. Ono by už za chvilku mohlo být pozdě," poradila mu Emma. Dudleyho přátelé se proti nim vrhli. Harry i Emma v mžiku vytáhli hůlky. Ti dva idioti se začali smát, Dudley se však náhle zděsil.
"Kluci, raději pojďte," zavelel své bandě.
"No páni, tak tohle je asi tvoje historicky první rozumná věta co?" zasmála se Emma a pohrávala si se svojí hůlkou.
Najednou se sluníčko schovalo za temné mraky. Přestože byl srpen, náhle se ochladilo. Zvedl se prudký vítr a rozevlál Emmě vlasy.
"To děláš ty?" křiknul Harry na Emmu aby ho slyšela.
"Ne! Musí v tom být něco kouzelného!" zahulákala na něj. Dudleyho kamarádi mezitím zdrhli.
"Tohle není legrace, okamžitě toho nechte!" zlobil se Dudley.
"To neděláme my," odpověděl mu Harry a chytil Emmu za ruku. "Támhle, schováme se do toho podchodu."
Všichni tři utíkali co jim nohy stačili. Dudley byl o několik metrů pozadu a Emma by už dávno upadla, kdyby ji Harry nedržel. Seběhli pár schodů do podchodu a Emma se opřela o zeď. Projela jí zimnice. Nebylo se čemu divit. Měla jen tričko na ramínka a krátkou sukni. Dudley se skácel k zemi a ztěžka oddechoval. Harry pozorně naslouchal a v ruce svíral hůlku.
"Tohle se mi nelíbí," zamumlal. Emma se vydala na druhou stranu podchodu. Pomalu a ostražitě se rozhlížela okolo sebe. Už byla skoro na konci, když v tom jí do cesty vletěl mozkomor. Tělo blondýnky se zhroutilo k zemi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claudia Kickass Claudia Kickass | E-mail | Web | 11. března 2011 v 15:20 | Reagovat

Záčina to dobre. Super píšeš! ;)

2 Nerea Nerea | E-mail | Web | 10. března 2012 v 20:02 | Reagovat

už sem asi nepřidáváš co??? škoda....

3 Domeenika Domeenika | 16. února 2013 v 22:08 | Reagovat

Sakra :D To su ale nervy..Ako to bude pokracovat? Stalo sa jej nieco?
Prosiiiim daj dalsiu kapcu, pretoze tato je genialna :D

4 AJermPiettirtY AJermPiettirtY | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 22:08 | Reagovat

This condition is quite limited by the reproductive system and can have several causes including a results of injury or abnormal blood circulation in the testicles.  He is content, along with the the complete opposite of what we think final years has in store for us.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama